Asi víte, že v severní Americe (možná i jinde) je standardní forma pozdravu trochu jiná než u nás. Kromě ahoj – ahoj (ať už ve smyslu našeho tykání nebo vykání) se ještě přidává zdvořilostní formulka “How are you?” Slušností je na ni pozitivně odpovědět a obvyklé je i zeptat se na to samé vašeho protějšku.
Nikdo nečeká žádné dlouhé litanie jak se máte na prd. Když nejste ve vaší odpovědi pozitivní, tak v případě bližších známých (kolegů, přátel) zpravidla následuje zděšení co hrozného se vám děje. Neznámou prodavačku v obchodě váš nářek nejspíš docela slušně zaskočí. “How are you” je zde zkrátka součást pozdravu, ne skutečně projevený zájem o váš životní osud. S tím se smiřte.
Obvyklý úvod konverzace proto vypadá následovně:
A: Hi, how are you?
B: Hi, good, how are you?
A: Good
A pokračujete v další konverzaci na konkrétní téma.
Úvodní otázka má několik alternativ, které se liší jen minimálně:
- How are you?
- How’s things?
- How it’s going?
- How are you doing?
Paleta možných odpovědí je o něco širší:
- Good
- Fine
- Awesome
- Pretty / very well
- Not so bad
- I’m doing well
- So far so good
Jak vidíte, samá pozitiva. Tradiční české skuhrání na zlé skřety osudu v téhle fázi komunikace vynechejte.
Co mě na zdejší angličtině překvapilo je, že od angličtiny vyučované na českých školách se liší nejenom používáním jiných slovíček (cinema vs. movies), přízvukem (to bych při mé jazykové hluchotě poznal, přiznám se, pravděpodobně jen ve chvíli, kdy by Kanaďan ze středozemních prérií mluvil s moderátorem londýnské centrály BBC), ale i trochu odlišnou gramatikou. O tom zase někdy jindy.