Další z výletů, který jsme v Kanadě podnikli vedl do Uclueletu a Tofina. Dvě městečka někde v jedné třetině jihozápadní strany ostrova. V létě oblíbená turistická destinace, v ostatních měsících díra, kde chcípl pes. A to i na kanadské poměry. Nemůžu ale říct, že by se nám tam nelíbilo 🙂

Podobně jako spousta dalších míst na Vancouver Island, i tahle dvě místa si zachovala své původní názvy. Resp. Ucluelet, který v jazyce indiánů kmene Nootka znamená lidé z bezpečného přístavu. Tofino pak má své jméno po španělském admirálovi jménem Vincento Tofiño, který se na konci 18. století ve zdejších vodách plavil.

Se jmény je to tu vůbec zajímavé. Názvy mnoha míst mají indiánský (Nanaimo, Metchosin) nebo španělský (Juan de Fuca, San Juan) původ. V tomto ohledu lze místňáky jen pochvalně poplácat po zádech.

Z Victorie je to na dvě zmíněná místa přes 300 kilometrů a 4 hodiny jízdy. Prvních 120 kilometrů se jede po severozápadní straně ostrova, po dvouproudé dálnici směrem na Nanaimo. Dálnice je v určitém smyslu nadnesený pojem, protože maximální rychlost je na většině míst omezena na 90 km/h, výjimečně na 110.

Za Nanaimem se ovšem z dálnice sjíždí a jedete ostrovem směrem na západ – poslední výspu civilizace minete v městečku Port Alberni a pak vás čeká nějakých 80 kilometrů, kdy projíždíte údolí mezi horami, kde se občas mezi stromy zabliští hladina nějakého jezera. To je asi tak všechno. Známky civilizace žádné. Odpovídá tomu i provoz, který je v porovnání s evropskou realitou poměrně řídký. I díky tomu a širokým silnicím se náš půjčený Fiátek 500 řídil velmi dobře.

Jen v jedné chvíli se na nás uprostřed lesa rozblikala světelná cedule s varováním, že prší a máme proto jet opatrně. Vzhledem k tomu, že na jedné straně cesty byla příkrá skála, ze které padaly vodopády přímo na silnici, tak jsme o nutnosti být opatrní moc nepochybovali a předpisově dodržovali předepsanou rychlost.

Pršelo opravdu vydatně a vrcholky kopců, které byly z poloviny ještě pod sněhem, se ztrácely v mracích. Škoda, za hezkého počasí to mohla být pěkná podívaná. Tahle část Kanady nejsou ty klasické vysoké štíty Rocky Mountains, hodně mi to ale připomnělo Skotsko (viz fotky Skotsko 2008) – kopcovitá krajina, porostlá lesy a bez známek civilizace. Jak pršelo a nikde ani živáčka, působilo to trochu tísnivě. V jednu chvíli jsme projížděli lesem, každý strom měl tak metr v průměru a snad 50 metrů do výšky – z toho jsme úplně oněmněli (myslím, že je to tady – na těch fotkách to ale tak nevynikne). Připadal jsem si jako v angličáku – měřítko okolní krajiny bylo najednou o řád jinde. Krása.

V Uclueletu jsme měli zamluvený pokoj v Guest Housu – paní domácí byla moc milá, dala nám tipy na místní turistické highlights. Když jsme jí řekli, že v Uclueletu plánujeme strávit jen odpoledne a další den ráno, tak to znělo skoro jako rozkazy: “teď půjdeme sem, na večeři půjdete tady, ráno mrknete sem” 😀

Naštěstí přestalo pršet, nefoukalo a bylo docela teplo, takže procházka v lesích na pobřeží byla zajímavá, i když fotky z toho nijak úchvatné nejsou. K večeři jsme si na doporučení paní domácí dali Fish & Chips z místního food trucku – za 18 CAD jsme se pořádně nadlábli a bylo to mňam.

Další den ráno jsme vyrazili na další část ucluetského pobřeží, a pak dál směrem na Tofino. Obě místa jsou od sebe vzdálena asi 40 kilometrů, ale se zastávkama nám to trvalo přes dvě hodiny. Samozřejmě jsme nemohli minout místní slavnou, dlooouhou pláž, kde zrovna pobíhal vášnivý fotograf, který si ve snaze získat dobrou fotku nechal nejdřív zalít boty až po kotníky, pak málem utopil psíka, kterého měl na vodítku a který ty vlny evidentně nevydýchával a nakonec nechal přelít vlnu přes svoji přítelkyni v kozačkách, která pobíhala kolem. Vodu měla někam k pasu. Nechápali jsme, zase tak teplo tam nebylo, aby museli takhle blbnout, ale asi je to bavilo 🙂

Dál jsme pokračovali do Pacific Rim National Park Reserve, který nám nabídl luxusní procházku místním deštným pralesem. Je to kilometrové kolečko, které se jde po dřevěném chodníku. Říkali jsme si pfff, pfff, to budeme prd turisti, ale ono se to jinak nedalo – napadané kmeny mají často přes dva metry v průměru, jsou porostlé mechy, kapradím, klouže to jak sviňa 🙂 – přes to by se zkrátka nedalo dostat. Nedivím se, že jako první se tu usadili osadníci, kteří sem připluli po moři.

Následovala zastávka na další pláži, kde příliv zrovna zalíval rodinky i s dětmi. Naštěstí všichni přežili, jen trochu řvali. Neměl jsem ale to srdce dělat dokumentární fotografii ve chvíli kdy dítě vlaje ve vlnách jak papírová lodička. Takže sorry, bez fotodokumentace.

Vlny na otevřeném oceánu jsou totiž zrádné, žádné středozemní pleskání jak ho známe z Jugošky – říkali nám to i na Havaji. Tady šplouchne vlnka, vlnka, větší vlna, menší vlnka, větší vlna a takhle se to opakuje dobrých patnáct minut. Jenže pak přijde mega vlna. Jinými slovy – během deseti minut na pláži nabudete jistoty, že se vyznáte, běháte za vlnama, utíkáte před nima, sranda, chechot a pak bum – přijde vlna a vy jste v lepším případě po pás ve vodě, v tom horším dvacet metrů od břehu odnášeni proudem na volné moře.

Před tímhle nás varovali i na Havaji – utonutí je tam i tady jedna z nejčastějších příčin úmrtí výletníků. Pokud se přihodí, tak doporučená záchrana je neplavat přímo ke břehu (protože plavete v silném proudu, který vás odnáší), ale poplavat bokem k břehu o pár desítek metrů vlevo či vpravo, kde mohou být menší proudy a vy tak budete mít šanci dostat se zpátky na břeh. Doufám, že tuhle poučku si nebudu muset vybavovat na moři.

Pak jsme dorazili do Tofina, žasli nad tím že místní Deli koutek v potravinách je vybavený lépe než ty ve Victorii a oslavili tohle objevný zjištění nádlabem polívky, bagety a těstovinovýho salátu. Na to Marta zavrávorala, řekla že je jí špatně a chce domů :-). On už byl stejně čas. Tak jsme hupli do Fiátka a jelo se zpět. Za čtyři hodiny jsme byli zpátky ve Victorii, Marta celou cestu už tradičně prospala (kolik já mám prostoru na přemýšlení když řídím…), využili auto pro velký nákup, vrátili ho a to byl konec výletu 🙂

Další výlet bude nevím kdy, protože zdá se, že Marta teď bude o víkendech více pracovat a taky ještě nemáme rozmyšleno kam. Možnosti jsou: Vancouver podruhé (tentokrát asi bez hydroplánu :-/), Port Angeles (US městečko přes úžinu naproti Victorii), Seattle nebo Portland. Nebo taky nic 🙂 Nicméně tipy jsou vítány 🙂