Tag Archives: Victoria

The Breakwater (fotky) a pár dalších postřehů

Pár fotek z rychlého večerního výletu k The Breakwater – vlnolamu, který vybíhá do moře z jihozápadního cípu Victorie směrem ke Spojeným státům (ty vysoké kopce v dáli na fotkách jsou už v USA). Bylo parádně jasno, obloha bez mráčku, jen škoda že jsem nestihnul dorazit o chvíli dřív, mohlo toho být více.

Text pokračuje i pod fotkama.

K počasí – aby taky nebylo jasno, když tu už asi třetí den panují mrazy okolo mínus pěti, což při zdejší vlhkosti znamená tak mínus deset reálné zimy. Všechny mraky jsou už dávno odfoukaný a vycucaný někam pryč z atmosféry a my tak máme možnost užívat si parádní třeskutou zimu. No, užívat si… s Martou se ji spíš snažíme přežít. Každopádně, mohlo by být hůř – aktuální teplota v Edmontonu je -32 až -45 stupňů.

Neobvyklou tuhost letošní zimy mi potvrdil i jeden totálně extrovertní bezzubý bezdomovec, se kterým jsem měl tu čest se dnes bavit. No, bavit… já s mojí introvertní povahou se moc bavit nechtěl, ale on byl docela neodbytný. Nejdřív jsme spolu strávili asi 20 minut čekáním na zastávce na autobus. Tam si mě nevšímal, měl jiný publikum, jen občas hodil očko.

Když jsme nastoupili do autobusu, tak si sedl poblíž, ale pořád mezi náma někdo seděl. Dobrý. Na jedné zastávce ale lidská bariéra vystoupila a během pár vteřin už proud jeho názorů a otázek směřoval přímo na mně. Nebylo úniku. Snažil jsem se tvářit mile, jak to jen my introverti dokážeme (tj. snažit se, aby úsměv nevypadal moc křečovitě) a všechno mu odkyvoval. Kolega bezdomáč nebyl ale asi moc spokojený s touhle úrovní mojí komunikace, protože v jednu chvíli suše prohlásil “hmmm, nice conversation :-/”, čímž mě dostal :-D.

Abych napravil reputaci, tak jsem se omluvil, že nejsem z Kanady a že mu moc nerozumím. Na to on, odkud prý jsem. Já na to, že z Czech Republic. V tu chvíli mě bezdomáč odrovnal podruhé, protože uznale prohlásil “HMMMMM, PRAGUE!!!” V Kanadě totiž NIKDO nezná Českou republiku, maximálně Československo a to přišpendlí ještě někam k jezeru Bajkal. Naopak všichni znají PRAGUE, ale aby si někdo tyhle dva pojmy dokázal spojit dohromady, to se mi tu ještě nestalo. Až do téhle příhody.

Story měla pokračování – v autobuse s náma na zadním sedadle jela Fialka. Tak jsem překřtil jednu paní, kterou jsme viděli už několikrát předtím a je zřejmě trochu máklá. Má vlasy obarvené na fialovo a vlastně i její zjev byl důvodem, proč jsme se rozhodli nevzít jeden z nabízených bytů – potkali jsme ji totiž motat se na chodbě onoho domu, kdy kromě na divno obarvených vlasů měla v kštici zamotaný ještě igelitový pytlíky stejný barvy. No, zkrátka, byli jsme tu čerství a neznalí. Teď už víme, že podobně výstřední je tu podstatná část obyvatelstva.

Fialku jsme do té doby potkali vícekrát, protože Victoria je vlastně taková větší vesnice, naposledy tedy já teď v autobuse. Ve chvíli kdy Fialka zaslechla PRAGUE, tak na polovinu autobusu zařvala “AJ LÁÁÁJK PRAGUE!!!!” V tu chvíli se konverzační struny naladili a ti dva a pár dalších si v další konverzaci, která byla o Praze a asi i o všem dalším, vystačili už skoro beze mě. Jen ve chvíli, kdy se dotkli hokejovýho tématu, tak jsem po pravdě odpověděl, koho považuju za nejlepšího českýho hokejistu – Jágra. S tím nesouhlasil úplně jiný člověk, který do debaty předtím zapojený vůbec nebyl a opravil mě, že nejlepší český hokejista všech dob je Dominik Hašek.

Tahle dávka nečekaných konverzačních příležitostí už na mě byla opravdu moc. Měl jsem pocit, že jestli se přidá i řidič, tak budu muset začít dýchat do papírovýho pytlíku, abych to všechno strávil. Naštěstí se přiblížila moje cílová zastávka – rozloučil jsem se tedy se všemi svými nově nabitými známostmi – polovinou cestujících v tomhle zvláštním autobusu a mazal vstříc domovu.

Po pravdě, tohle se mi ale na Kanadě líbí. Lidi jsou tu bezprostřední, k sobě navzájem tolerantní a ohleduplní. S těmi bezdomovci (polovinu z nich podezřívám, že jsou to vlastně hippies a posedávání / polehávání na ulicích mají jako svůj koníček) si tu rád popovídá skoro každý.

Další zážitek na podobné téma z dneška. Jeden chlapík dnes seděl na zemi na polštáři před bankou a něco háčkoval (háčkování, vyšívání a podobný aktivity tu opět provozuje každý druhý). V tom přišel člověk v obleku, sklonil se k němu, představili se, potřásli si rukama, kravaťák mu dal kafe ze Starbucksu a šel dál. Je hezký a hřejivý vědět, že podobný věci se v našem světě ještě pořád dějou.

Móda v Kanadě

Martička teď nedávno vzpomněla rozhovor s nějakou českou módní návrhářkou, který vyšel před časem snad na iDnes (našel jsem ho: Bohužel jsme outdoorový národ, říká návrhářka Lenka Kohoutová). Přišlo to ve chvíli kdy jsme čekali na bus a pozorovali outfity místňáků. Paní návrhářka se vyjádřila ve smyslu, že Češi jsou bohužel outdoorový národ, což je důvodem pro tristní stav módy, která je vidět v ulicích českých měst.

Ta paní by se zdaleka měla vyhnout Kanadě, protože z toho co se nosí tady by ji nejspíš kleplo. Polovina lidí tu běhá v centru města v teplákách, na nohou tenisky, holky chodí nejčastěji v elasťákách. Zkrátka móda se tu moc neřeší. Samozřejmě existují výjimky a extrémy na jednu i druhou stranu, ale když srovnám průměrně oblečeného obyvatele Prahy s průměrně oblečeným obyvatelem Victorie, tak Pražáci jsou fintilové daleko větší.

Nehodnotím zda je to dobře nebo špatně, jen mi to přijde úsměvné v kontextu podobných vyjádření, ze kterých crčí české maloměšťáctví jako sedlákovi sláma z bot.

Byli jsme v kině – Gravity – pozor, tohle bude o kině, ne o filmu!

Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)
Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)

Na konci minulého, teď už vlastně předminulého týdne, zmoženi neustálými neúspěchy při hledání práce, zašli jsme do kina. Resp. pozval jsem Martýse, protože toho měla plný zuby, tak ať přijde na jiný myšlenky. Šli jsme na nejnovější trhák – Gravity do jednoho z místních 3D kin. Nevím, jestli takhle vypadají všechna kina v Kanadě (s drobnými rozdíly), ale i tohle byl to zajímavý exkurz do cizí kultury.

Začátek ale nebyl úplně snadný. Vybrané kino – Cineplex Odeon (znělo to skvěle) na svých webových stránkách neakceptovalo české platební karty (doplněno: ono je to s tou neakceptací českých platebních karet na zdejších webech docela pravidlo). Bylo možné udělat jen klasickou rezervaci a tu pak zaplatit na místě. Cena jednoho lístku – 13 CAD.

Film začínal ve čtyři odpoledne, kino otevíralo v půl čtvrté. Nahrnuli jsme se do sálu abysme záhy zjistili, že na našich lístcích chybí číslo řady a sedadla. Rychlé ověření potvrdilo, že tady se sedí jen tak – na místa se moc nehraje. Šli jsme sice na první představení očekávaného trháku, ale s námi sedělo v celém kině asi tak 20 – 30 dalších lidí.

Kino bylo HUGE! Odhadem tak polovina sálu v pražském kongresovém centru. Tím pádem jsem pochopil, proč tu nikdo na číslování sedaček moc nevisí. Při počtu kin a kinosálů ve Victorii děleno počtem obyvatel – pravděpodobně nikdy nemůže nastat přetlak a boj o výhodné sedačky. Provozování kin v Čechách musí být zlatý důl!

30 minut (tedy hned jakmile jsme přišli) začínal reklamní blok. Nebyly to jen klasické reklamy na filmy, ale i doprovodné kino-aktuality typu “herečka XY měla ve filmu ABC na sobě tohle, můžete vypadat jako ona když půjdete do obchodu DEF a koupíte si tohle a tohle.” Zvuk na maximum, takže jsme byli hluší ještě před začátkem filmu. Závěr – příště dorazit 5 minut po avizovaném začátku filmu.

Samotné promítání bylo v 3D, rozuměli jsme každý třetí slovo, ale i tak to byl zážitek 🙂 Až našetříme, půjdeme zase 🙂

Při odchodu nás nikdo neskenoval orlím pohledem kvůli 3D brýlím – mohli jsme si je nechat. Dokonce ani u záchodů nestála ostraha – kdybychom chtěli, asi bychom se dostali na další promítání do jiného kinosálu. Nechtěli jsme, hluší jsme byli i tak dost.

Když si před vámi autobus klekne

O zvláštnostech autobusové dopravy ve Victorii jsem se už zmiňoval. Autobusy jezdí často, staví skoro všude a když je víkend po sedmé hodině večer, tak řidič na požádání zastání kdekoliv – třeba i mezi zastávkami. V zájmu zvýšení bezpečnosti cestujících.

Ještě jedna věc mě na zdejší dopravě mile překvapila. Autobusy si zde totiž klekají. Zní to jako blbost, ale opravdu – některé autobusy mají u předních dveří upozornění – klečící autobus (kneeling bus)! Co je to za blbost, říkáte si? Autobusy mají hydrauliku, která jim umožňuje snížit výšku na předním podvozku – autobus tak trochu před vámi opravdu klekne.

To se hodí zejména ve chvíli kdy na nosič na přední straně autobusu chcete umístit svoje kole nebo když má nastoupit někdo starší (místní autobusy jsou všechny nízkopodlažní, ale i tak se snížení o pár dalších centimetrů hodí), případně když nastupuje někdo na vozíku. V takovém případě se od předních dveří ještě vyklopí nástupní plošina.

Celkem vtipné mi ale přišlo, když autobus kleknul i ve chvíli kdy nastupovala vcelku mladá holka okolo třiceti let, která ovšem vážila dobrých 150 kilo. Podle výrazu její tváře se nedalo úplně poznat, jestli tohle pokleknutí ocenila nebo ji naopak dopálilo. Dokážu si představit, že ve zdejší ve-všem-korektní společnosti je možné každou z variant považovat za společensky ne úplně vhodnou. Když si autobus klekl a i kdyby si neklekl. Každopádně holka dohopsala k volným sedačkám, zabrala dvě z nich a jelo se dál. Nikdo nic neřešil, nesmál se.

Lidé na ulici a v dopravních prostředcích si tu správně po americku všímají především sami sebe a okolí moc neřeší. Do očí se vám na ulici podívá málokdo a když už, tak zpravidla rychle uhne pohledem někam stranou. V obchodech, v restauracích a vůbec v situacích, kdy je kontakt nevyhnutelný je pak zase obvyklá velká vřelost. Ale o tom zase někdy jindy.