Royal BC Museum (fotky)

Pár mobilních fotek z jednoho ze starších výletů. Zde ve Victorii je krásné muzeum. Jedno patro je věnováno místní flóře a fauně (už je to trochu dýl, pamatuju si jen vycpanýho mrože), druhý patro je pak věnováno zdejší indiánské historii a také kolonizaci, tzn. doba divokého západu.

Tahle část se mi líbila po pravdě nejvíc – část muzea je postavena jako věrná kopie města v té době – můžete zajít do přístavu, kde je záď lodi, se kterou George Vancouver poprvé přistál ve zdejších krajích na sklonku 18. století, mrknout jak se mlsalo v tehdejším salonu, podívat se do hotelu té doby nebo na vlakové zastávce počkat na vlak, který vám pak profičí za okny včetně odpovídajících zvukových efektů.

Prostě paráda a zážitek pro každé malé a velké dítě :-). Když se zadaří, tak se tam ještě určitě jednou vydáme s lepším foťákem. Návštěvu doporučuju každému kdo se ve Victorii vyskytne.

Testy outdoorovýho vybavení

Před naší cestou na Havaj jsme pořídili rozličný vybavení pro přežití tam, venku. Většina z toho se ukázala jako pěkně zbytečný krámy, který jsme použili sotva jednou, ale to nijak nesnižuje jejich význam a užitečnost pro další cesty (jinými slovy – přiznat, že jsme je kupovali zbytečně by byla potupa).

Stan MEC Camper 2

(http://www.mec.ca/product/5027-694/mec-camper-2-tent/)

Pořídili jsme v MECu za 159 dolarů (zdražili ho od té doby). Po pravdě – špičková investice. Stan jsme byli schopní dokonce i my postavit během dvaceti minut (standard je pět) a na dvacátý pokus i vcelku rychle složit a to za tmy. Pak jsme museli dokoupit chybějící kolíky, ale co už…

Stan je tak akorát pro dvě osoby na přespání – nic víc než dvě karimatky, spacáky a my se do něj totiž nevejde. Pod vnější plachtu lze ještě schovat boty nebo i baťoh, nicméně značně to omezuje manévrovací prostor potřebný při vylézání ze stanu. A věřte, že v noci, ve tmě, když jdete čurat, se manévruje dost špatně.

camper

Stan má dva identické vchody, v teplém počasí příjemně profukuje. Skvěle nás ochránil před sluncem i před víc jak den trvajícím deště kdy pršelo fakt hodně. To rozhodně potěšilo. My jsme ho na oplátku řádně zaflákali bahnem při nocování na Kalalau trail, takže teď se budeme stydět ho někde znovu rozbalit. Vypadá fakt jako kdybysme stanovali uprostřed prasečáku.

Při chladných nocích jsme byli schopní si i bez nějakých extra fyzických aktivit vyrobit dost tepla, aby ve stanu bylo pocitově o dost tepleji než venku. Šířka vnitřního stanu je 1,30m, tzn. nic moc a na nějaké velké převalování to moc není. Stan dostává známku jedna.

Continue reading Testy outdoorovýho vybavení

Zápisky z Havaje – Kalalau trail (fotky)

PODTITUL: Jak jsme (opět) nedošli do cíle naší cesty

Jedna z věcí, kterou jsme na Havaji plánovali zvládnout byla oblíbená Kalalau trail – 11 mil dlouhý trek, který se jde v severozápadní části ostrova, z velké části v národním parku Na Pali. Čím je tento trek zajímavý je zejména prostředí, ve kterém se jde – při pobřeží, resp. po útesech. V některých částech jste tak téměř u hladiny moře, jindy se musíte vyškrábat pár stovek metrů nahoru. Počet nastoupaných metrů je celkem okolo tisíce, takže i když začínáte na pláži a končíte na pláži, tak je to docela slušná procházka po stezce, která má v mnohých místech šířku jen pár desítek centimetrů a napravo či nalevo pod vámi je propast, skály a vlny tříštící se o pobřeží. Mrkněte na video, který přibližuje jednu z dramatičtějších pasáží.

Marta: toto video jsem bohužel shlédla až po našem návratu. Jinak bych se bála míň 🙂

Cílem je pak stejnojmenná pláž a údolí, kam není jiný přístup než po moři nebo po téhle cestě. Pro přenocování v parku je potřeba povolení, které lze, na rozdíl od povolení pro kempy provozované místní samosprávou, vyřídit a zaplatit online – https://camping.ehawaii.gov/camping/all,details,1692.html.

Povolení na 4 dny (3 noci) nás stálo okolo 130 dolarů. Určitě se najdou dobrodruzi, kteří se na nějaké povolení vykašlou (podle historek, které jsme si od lidí vracejících se z údolí vyslechli cestou, tam pár dobrodruhů žije takříkajíc trvale), ale na to jsme neměli koule. Ostatně, v ostatních kempech, kde jsme stanovali byly kontrolní návštěvy rangerů docela časté.

V den našeho treku jsme se vydali z kempu na jihu na sever ostrova hned časně ráno, ještě se ani nerozednilo. Při snídani v McDonaldu jsme se opět přesvědčili, že McDonald je ve Státech stejně hnusný jako v Kanadě (v Čechách chutná v rámci možností fakt líp) a za nějakou hodinu a půl, okolo deváté, dorazili na parkoviště na konci Kuhio Highway. To už bylo skoro plné, vzali jsme jedno z posledních míst. Auta, která přijížděla po nás během naší 20 minutové přípravy na parkovišti, to už otáčela a mířila jinam. Poučení – pokud začínat Kalalau trail, tak brzy ráno. S čelovkou klidně i za tmy. Kromě vyřešeného parkování tak získáte i několikahodinový náskok před sluníčkem, protože jít nezakryté pasáže na ostrém havajském slunci je za trest.

První dvě míle k Hanakapi‘ai valley jsou na fyzičku asi nejnáročnější. Jde se přes velké šutry a do kopce. V tomhle úseku se dostanete asi na nejvyšší místo celého treku. Na druhou stranu – většinou se jde ve stínu. Je dobré mít to nejhorší za sebou hned na začátku, i když na téhle naší cestě pak přicházely další nástrahy – bláto a exponovaný terén.

Za Hanakapi‘ai valley vystoupáte opět do celkem slušné výšky a následující 4 míle k Hanakoa valley budou mít stále ten samý charakter – přechod přes údolí, která se zařezávají do ostrova. Zatímco tak ujdete míli, vzdušnou čarou to bude třeba jen pár set metrů. A tak pořád dokola. Nahoru a dolů. Některé pasáže jsou lehce exponované, ale většinou je pod vámi vzrostlá vegetace, takže i když máte pod sebou prudký útes dolů, tak to nevnímáte tak dramaticky.

Celé pobřeží Na Pali je vyhledávanou turistickou destinací – nahoře v horách je Kalalau lookout, kam se dá dojet z jižní strany ostrova autem a ze kterého máte celé údolí jako na dlani. Když tedy není mlha, což v tomhle ročním období v horách byla prakticky neustále, takže ani při jedné z našich tří návštěv jsme si Kalalau valley ze zhora neprohlédli.

Dále pak okolní moře brázdí výletní plachetnice místních cestovek, ale opět hlavně v létě, kdy je moře klidnější. Když jsme se na možnost výletu okolo pobřeží dotazovali, tak jo, možnost by byla, ale bylo málo termínů, ty které byly už zpravidla obsazené a prý by se nám to stejně asi moc nelíbilo – vzhledem k vlnám doporučovali vzít sebou místní obdobu Kinedrylu.

Co však frčí v létě i v zimě jsou výlety helikoptérou. Ty se dají pořídit už za nějakých 150 – 250 USD za 45-70minutový výlet. Jako turista na Kalalau trail ovšem helikoptéry moc vítaná společnost nejsou – je jich tam tolik, že zhruba každých pět minut se vám nad hlavou z ničeho nic rozeřve motor helikoptéry, pozvolna utichne a po pár minutách znovu. Helikoptéry dost často nalétávají ze strany ostrova, tzn. rámus nepřichází postupně, ale opravdu velmi náhle se strhne příšerný hluk jak se stroj přehoupne přes nějaký útes a jeho zvuk k vám začne bez překážek doléhat. V jeden moment jsem si málem cvrnkl do kalhot jak jsem se lekl. Na té zablácené klouzavé stezce s propastí vedle – nic moc…

My jsme se po nějakých šesti hodinách pochodu dostali do Hanakoa valley za slušného deště, který nevypadal že jen tak přestane. Na každé botě jsme měli závaží v podobě dvou kil bláta – cesta místy připomínala spíš blátivou klouzačku než cokoliv jinýho. S prudkým skalnatým srázem vedle to nebyly zrovna příjemný zážitky. V Hanakoa valley je nouzový tábořiště, kde se dá přečkat noc. Nouzový tábořiště znamená, že i v suchém létě, kdy neprší, je to vlhký místo, kde váš stan budete muset rozbalit na hromadě tlejícího listí, asi tak dva metry od kompostovací toalety. Kdo ví, co to tam v tý hromadě listí vlastně tlelo…

hanaoka_valley
Nocování v Hanakoa valley

Ponurý místo, kde bych ze všeho nejvíc čekal konání sabatu čarodějnic nebo řezníka s motorovou pilou se ovšem do večera slušně zaplnilo – nakonec nás tam nocovalo šest – někteří přišli ve směru od pláže, někteří na ni stejně jako my teprve směřovali. Na Kalalau beach v tu chvíli zbývalo 5 mil, nicméně s ohledem na aktuální počasí, předpověď počasí, rozvodněný potok před námi, přes který bysme se dostali jen za cenu brodění s vodou nad výši pasu a fakt, že nejvíc exponovaný úseky (viz video) máme teprve před sebou, tak jsme si řekli, jestli nám to za to stojí. Druhý den ráno jsme tak byli na cestě zpátky. Počasí vyšlo samozřejmě parádně, takže aspoň jsou z toho výletu pěkný fotky.

Jestli mě mrzí, že jsme Kalalau neprošli celou? Trochu asi jo, ale balancovat v klouzavých botech někde na skále, to se nám nechtělo. Byla to sázka jestli vyjde počasí, které nám přálo na cestě zpátky z Hanaoka valley, ale kdo ví jak by to bylo za tři dny když jsme měli jít cestu zpět podle původního plánu. Severní strana ostrova Kauai má v zimě tu nevýhodu, že tu prší výrazně častěji než na jižní straně. O tom jsme se přesvědčili v následujících dnech, kdy na severu pršelo od rána do večera – jezdili jsme proto dělat výlety na jih, kde každý den bylo krásně slunečno. Strávit dva deštivý dny v Kalalau valley – asi jsme o moc nepřišli.

Nicméně, říkáme si – až budeme v Kanadě končit náš pobyt – co kdybychom to na cestě zpátky vzali přes západ se zastávkou na Havaji? 🙂

Zápisky z Havaje – veteráni (fotky)

Patriotismus mají Američané v krvi. To jsem věděl a ví to patrně každý kdo viděl nějaký americký válečný nebo historický film. Přesto bylo zajímavé zažít si něco z toho na vlastní kůži při nedávném pobytu na Havaji. V americké společnosti zaznívají diskuze o tom jestli jsou veteránská privilegia příliš velká nebo naopak malá (najdou se zastánci obou názorů), v porovnání s českou realitou jsou ale na každý pád o řády jinde. Podobné je to i v Kanadě, kde na podzim všichni v klopě hrdě nosili vlčí mák na podporu svých válečných veteránů. V tomto ohledu máme ještě co dohánět.

Američtí veteráni mají svoje kluby, kde se scházejí, někteří mají speciální poznávací značku na svém autě, některé aerolinky (minimálně Alaska Airlines, se kterými jsme letěli) jim umožňují přednostní nástup do letadla. Mají také své vlastní veteránské hřbitovy. U příjezdové cesty do kempu, ve kterém jsme stanovali, jeden takový hřbitov byl. Podobně jako všechny havajské hřbitovy byl i tento díky zeleni a přítomným květinám veselý, s malými náhrobky vsazenými do země. Ve srovnání s těmi českými nepůsobil tak truchlivě.

V Lihue, největším městě ostrova Kauai je centrum pro veterány spojené s malým muzeem. Otevřeno mají jen dopoledne, vstup je zdarma (dobrovolné příspěvky vítány). Hodinu před zavírací dobou jsme byli jedinými návštěvníky a asi i proto se nám dostalo vřelého přivítání. Bez problémů jsem mohl fotit, listovat volně dostupnými manuály a knihami (většinou kvalitní publikace od Easton Press). Zkrátka pro kluka zážitek a dokonalý malý střípek ilustrující americkou společnost a její vztah k lidem bojujícím za její zájmy a ideály.

Zápisky z Havaje – kovbojky (fotky)

Uplynulých 14 dnů zde bylo ticho neb jsme si s Martou udělali výlet za teplem. Díky příznivým cenám letenek a naší ochotě vyznávat minimalismus jsme se vydali na daleký jihozápad, konkrétně na havajské ostrovy Kauai (14 dní) a Maui (2 dny). Stálo to za to a při spaní ve státních kempech se dařilo držet náklady v rozumných mezích. Ono ostatně, náklady na život jsou v USA cca o 30 % nižší než v Kanadě, ceny piva jsou poloviční :-). Postupně se tu tak kromě kanadských zápisků budou objevovat i zápisky a fotky z Havaje.

Dnes začínáme pohledem do světa, který bychom na Havaji nečekali – havajské rodeo a tamní kaubojky :-). Na obojí jsme narazili náhodou, při jednom z treků.