Category Archives: Postřehy ze života

Jak se pere v Kanadě

Postřehy ze života, ,

washingDalší ze stupidních témat, které píšu v mezičase, kdy hledám inspiraci na sepsání něčeho zásadního a informačně bohatšího. Takže, jak tady pereme…

Na první pohled je to jasné – v pračce, samozřejmě. Marta sice tuhle prala můj echtovní svetr v ruce v kastrolu, ale co jsem tak pochytil z pětiminutovýho monologu, který následoval, tak to bylo poprvé a zároveň asi i naposled co se tak kdy stalo.

K těm pračkám – zatímco u nás je pračka v domácnosti samozřejmostí, tady jsou vlastní pračky daleko méně časté. Místňáci bydlící v solidním rodinném domku ji nejspíš mají, my ostatní plebs využíváme buď sdílenou prádelnu / sušičkárnu, která je umístěna přímo v domě nebo chodíme do veřejných prádelen.

Prádelna přímo v domě je výhodná – nemáte to daleko. Když jsme byli na obhlídce jednoho bytu, tak tamní prádelna vypadala luxusně – maxipračky, maxisušičky, křesílka, knihovna s časopisy a knížkami. Paráda žůžo.

Dáte prádlo do pračky, šmátnete po nějaký knížce a za pár desítek minut je vypráno a usušeno. Odpočinek v rytmu bubnu. Zajímavost – lokální prací cyklus trvá, bez ohledu na typ pračky, tak maximálně hodinu, často jen 20 – 30 minut. Nepřišel jsem na to čím to je – teda popravdě, ani jsem to nezkoumal, prát chodí Martýs 🙂 (muck, muck miláčku, jestli to budeš číst!)

Samozřejmě, má to nějaký háček – za využití prádelny se platí. Nijak složitě – stačí do pračky naházet pár mincí (pozor, nesplést otvory pro vhození mince) a je to. Problém je, že naše prádelna v domě pere za 4 dolary a suší za 2. Jedna runda prádla tak vyjde na 120 korun. Docela jsme kvůli tomu praní omezili, ale přes určitý limity jít zkrátka nechceme, takže to trochu leze do peněz.

Alternativou jsou pak veřejný prádelny, který jsou rozesetý po městě, nejčastěji u benzínek (třeba i Shell apod.). Výhoda veřejných prádelen je, že je to levnější. Asi tak o polovinu, ostatní parametry jsou stejné. To pak Marta vezme batoh, sedne na kolo a jede se prát (muck, muck, uvařím večeři!)

Takže, zkrátka – i praní v Kanadě je dobrodrůžo – pro někoho teda, já mám aspoň o čem psát. Do příště se s výběrem tématu polepším, slibuju!

Móda v Kanadě

Postřehy ze života, ,

Martička teď nedávno vzpomněla rozhovor s nějakou českou módní návrhářkou, který vyšel před časem snad na iDnes (našel jsem ho: Bohužel jsme outdoorový národ, říká návrhářka Lenka Kohoutová). Přišlo to ve chvíli kdy jsme čekali na bus a pozorovali outfity místňáků. Paní návrhářka se vyjádřila ve smyslu, že Češi jsou bohužel outdoorový národ, což je důvodem pro tristní stav módy, která je vidět v ulicích českých měst.

Ta paní by se zdaleka měla vyhnout Kanadě, protože z toho co se nosí tady by ji nejspíš kleplo. Polovina lidí tu běhá v centru města v teplákách, na nohou tenisky, holky chodí nejčastěji v elasťákách. Zkrátka móda se tu moc neřeší. Samozřejmě existují výjimky a extrémy na jednu i druhou stranu, ale když srovnám průměrně oblečeného obyvatele Prahy s průměrně oblečeným obyvatelem Victorie, tak Pražáci jsou fintilové daleko větší.

Nehodnotím zda je to dobře nebo špatně, jen mi to přijde úsměvné v kontextu podobných vyjádření, ze kterých crčí české maloměšťáctví jako sedlákovi sláma z bot.

Pořízení SIMky – na kolik vyjde mobilní volání, SMSky a data

Postřehy ze života, ,

Jako ex-zamestnance telekomunikaci me zajimalo jak je to v Kanade s volanim, cenami za volani a vubec vsechny souvisejici temata. Po priletu, sotva jsme odhodili batohy do rohu naseho docasneho pribytku v B&B, vyrazili jsme do mesta omrknout nabidky mistnich operatoru, protoze bez kanadskeho telefonniho cisla se prace shani dost spatne (na ceske cislo se nikdo neozve).

Operatoru je na kanadskem trhu stejne jako u nas – tri – Bell, Rogers, Telus. Tedy tri, kteri maji celokanadske pokryti a vlastni site. Vedle nich jsou tu jeste nejaci lokalni a virtualni operatori, kteri stavi svoje nabidky na zaklade velkoobchodnich nabidek vyse uvedene trojky.

Nabidka zakladni trojky neni cenove prilis vyhodna, pokud chcete volani, SMS a internet, pocitejte s castkou mezi 50 – 160 CAD mesicne. Rychly prepocet na koruny znamena vynasobit tyto cifry dvaceti.

Nabidka virtualnich operatoru Fido, Virgin Mobile je cenove preci jen dostupnejsi. Tarif s nabidkou 200 minut volani, neomezenymi SMS celosvetove a 200 MB dat se da poridit uz za 45 CAD mesicne. Virgin Mobile je na tom podobne.

Jenze, tady zacina prvni problem. Klasickou 3g sit provozuje v Kanade jen Rogers. Pro pripojeni do siti ostatnich operatoru potrebujete LTE telefon. Tim se nabidka v nasem pripade dost zuzila. Dalsi omezeni prislo ve chvili kdy jsme chteli uzavrit smlouvu bez kontraktu na vyse uvedeny tarif. Pocitali jsme ze budeme hodne volat na inzeraty a tak.

Prodejce nam podle svych slov nemohl tarif prodat bez vystavene SIN CARD, ktera tu tak trochu supluje roli osobniho dokladu, prestoze je bez fotky. Zbyval tedy prepaid. Vzali jsme za vdek Fido nabidkou na 100 minut a 100 SMS za 35 CAD. Ja dokoupil jeste 100 MB dat za 10 CAD. Celkem tedy 45 CAD mesicne.

Po mesici co jsme tady, se SIN kartou v ruce, jsme zvazovali prestup na postpaid. Zatim se do toho ale nehrneme, protoze i kdyz jsme hledali praci celkem intenzivne, tak jsme moc nevolali. Vsechno osobne nebo pres emaily. Ja mam provolano 33 minut, z toho vetsinu do hlasove schranky (hlasove zpravy se tu zanechavaji jako o zivot). Je pavda, ze hodne pomohl i telefon v B&B, ktery byl pro lokalni volani k dispozici zdarma.

I tak, rozhodl jsem se pro zmenu – na dalsi mesic vyzkousim prepaid za 10 CAD, ktery nema zadne volne jednotky, minutu volani a SMSku za 0,10 CAD. Volani v minulem mesici by me tak vyslo na 3,3 CAD a to je porad mene nez 35 CAD, ktere jsem platil. Internet pak vyresim aktivaci Internetu na den kdyz bude potreba za 1 CAD / 10 MB.

Podle aktualnich zkusenosti mi jako dulezitejsi prijde moznost byt pres mobil online kvuli mapam, vyhledavani autobusovych spojeni a emailu. Volani a SMS prilis nevyuzivam.

Jak jsem uz napsal – plati se i za spojeni do vlastni hlasove schranky, odchozi hovor mimo lokalni sit (co je a co neni lokalni sit je nekdy tezke rozeznat i pro kanadana) a tarifikace je po celych minutach.

Prodavac ve stanku se SIMkami spravne podotkl – Kanada je velka zeme, naklady na budovani a udrzbu site jsou obrovske. Jo, volani je u nas drazsi nez jinde…

Mimochodem kdyz jsem v uvodu psal o celokanadskem pokryti, tak se tim mysli, ze operator ma pokryta vybrana mesta, silnice a pripadne i par venkovskych lokalit napric celou Kanadou.

O dostupnosti signalu nad celou Kanadou nebo i jen jizni casti Kanady si zdejsi obyvatele muzou nechat jenom zdat.

Byli jsme v kině – Gravity – pozor, tohle bude o kině, ne o filmu!

Postřehy ze života, , ,
Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)
Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)

Na konci minulého, teď už vlastně předminulého týdne, zmoženi neustálými neúspěchy při hledání práce, zašli jsme do kina. Resp. pozval jsem Martýse, protože toho měla plný zuby, tak ať přijde na jiný myšlenky. Šli jsme na nejnovější trhák – Gravity do jednoho z místních 3D kin. Nevím, jestli takhle vypadají všechna kina v Kanadě (s drobnými rozdíly), ale i tohle byl to zajímavý exkurz do cizí kultury.

Začátek ale nebyl úplně snadný. Vybrané kino – Cineplex Odeon (znělo to skvěle) na svých webových stránkách neakceptovalo české platební karty (doplněno: ono je to s tou neakceptací českých platebních karet na zdejších webech docela pravidlo). Bylo možné udělat jen klasickou rezervaci a tu pak zaplatit na místě. Cena jednoho lístku – 13 CAD.

Film začínal ve čtyři odpoledne, kino otevíralo v půl čtvrté. Nahrnuli jsme se do sálu abysme záhy zjistili, že na našich lístcích chybí číslo řady a sedadla. Rychlé ověření potvrdilo, že tady se sedí jen tak – na místa se moc nehraje. Šli jsme sice na první představení očekávaného trháku, ale s námi sedělo v celém kině asi tak 20 – 30 dalších lidí.

Kino bylo HUGE! Odhadem tak polovina sálu v pražském kongresovém centru. Tím pádem jsem pochopil, proč tu nikdo na číslování sedaček moc nevisí. Při počtu kin a kinosálů ve Victorii děleno počtem obyvatel – pravděpodobně nikdy nemůže nastat přetlak a boj o výhodné sedačky. Provozování kin v Čechách musí být zlatý důl!

30 minut (tedy hned jakmile jsme přišli) začínal reklamní blok. Nebyly to jen klasické reklamy na filmy, ale i doprovodné kino-aktuality typu “herečka XY měla ve filmu ABC na sobě tohle, můžete vypadat jako ona když půjdete do obchodu DEF a koupíte si tohle a tohle.” Zvuk na maximum, takže jsme byli hluší ještě před začátkem filmu. Závěr – příště dorazit 5 minut po avizovaném začátku filmu.

Samotné promítání bylo v 3D, rozuměli jsme každý třetí slovo, ale i tak to byl zážitek 🙂 Až našetříme, půjdeme zase 🙂

Při odchodu nás nikdo neskenoval orlím pohledem kvůli 3D brýlím – mohli jsme si je nechat. Dokonce ani u záchodů nestála ostraha – kdybychom chtěli, asi bychom se dostali na další promítání do jiného kinosálu. Nechtěli jsme, hluší jsme byli i tak dost.

Když si před vámi autobus klekne

Postřehy ze života, ,

O zvláštnostech autobusové dopravy ve Victorii jsem se už zmiňoval. Autobusy jezdí často, staví skoro všude a když je víkend po sedmé hodině večer, tak řidič na požádání zastání kdekoliv – třeba i mezi zastávkami. V zájmu zvýšení bezpečnosti cestujících.

Ještě jedna věc mě na zdejší dopravě mile překvapila. Autobusy si zde totiž klekají. Zní to jako blbost, ale opravdu – některé autobusy mají u předních dveří upozornění – klečící autobus (kneeling bus)! Co je to za blbost, říkáte si? Autobusy mají hydrauliku, která jim umožňuje snížit výšku na předním podvozku – autobus tak trochu před vámi opravdu klekne.

To se hodí zejména ve chvíli kdy na nosič na přední straně autobusu chcete umístit svoje kole nebo když má nastoupit někdo starší (místní autobusy jsou všechny nízkopodlažní, ale i tak se snížení o pár dalších centimetrů hodí), případně když nastupuje někdo na vozíku. V takovém případě se od předních dveří ještě vyklopí nástupní plošina.

Celkem vtipné mi ale přišlo, když autobus kleknul i ve chvíli kdy nastupovala vcelku mladá holka okolo třiceti let, která ovšem vážila dobrých 150 kilo. Podle výrazu její tváře se nedalo úplně poznat, jestli tohle pokleknutí ocenila nebo ji naopak dopálilo. Dokážu si představit, že ve zdejší ve-všem-korektní společnosti je možné každou z variant považovat za společensky ne úplně vhodnou. Když si autobus klekl a i kdyby si neklekl. Každopádně holka dohopsala k volným sedačkám, zabrala dvě z nich a jelo se dál. Nikdo nic neřešil, nesmál se.

Lidé na ulici a v dopravních prostředcích si tu správně po americku všímají především sami sebe a okolí moc neřeší. Do očí se vám na ulici podívá málokdo a když už, tak zpravidla rychle uhne pohledem někam stranou. V obchodech, v restauracích a vůbec v situacích, kdy je kontakt nevyhnutelný je pak zase obvyklá velká vřelost. Ale o tom zase někdy jindy.