Pár fotek z rychlého večerního výletu k The Breakwater – vlnolamu, který vybíhá do moře z jihozápadního cípu Victorie směrem ke Spojeným státům (ty vysoké kopce v dáli na fotkách jsou už v USA). Bylo parádně jasno, obloha bez mráčku, jen škoda že jsem nestihnul dorazit o chvíli dřív, mohlo toho být více.

Text pokračuje i pod fotkama.

K počasí – aby taky nebylo jasno, když tu už asi třetí den panují mrazy okolo mínus pěti, což při zdejší vlhkosti znamená tak mínus deset reálné zimy. Všechny mraky jsou už dávno odfoukaný a vycucaný někam pryč z atmosféry a my tak máme možnost užívat si parádní třeskutou zimu. No, užívat si… s Martou se ji spíš snažíme přežít. Každopádně, mohlo by být hůř – aktuální teplota v Edmontonu je -32 až -45 stupňů.

Neobvyklou tuhost letošní zimy mi potvrdil i jeden totálně extrovertní bezzubý bezdomovec, se kterým jsem měl tu čest se dnes bavit. No, bavit… já s mojí introvertní povahou se moc bavit nechtěl, ale on byl docela neodbytný. Nejdřív jsme spolu strávili asi 20 minut čekáním na zastávce na autobus. Tam si mě nevšímal, měl jiný publikum, jen občas hodil očko.

Když jsme nastoupili do autobusu, tak si sedl poblíž, ale pořád mezi náma někdo seděl. Dobrý. Na jedné zastávce ale lidská bariéra vystoupila a během pár vteřin už proud jeho názorů a otázek směřoval přímo na mně. Nebylo úniku. Snažil jsem se tvářit mile, jak to jen my introverti dokážeme (tj. snažit se, aby úsměv nevypadal moc křečovitě) a všechno mu odkyvoval. Kolega bezdomáč nebyl ale asi moc spokojený s touhle úrovní mojí komunikace, protože v jednu chvíli suše prohlásil “hmmm, nice conversation :-/”, čímž mě dostal :-D.

Abych napravil reputaci, tak jsem se omluvil, že nejsem z Kanady a že mu moc nerozumím. Na to on, odkud prý jsem. Já na to, že z Czech Republic. V tu chvíli mě bezdomáč odrovnal podruhé, protože uznale prohlásil “HMMMMM, PRAGUE!!!” V Kanadě totiž NIKDO nezná Českou republiku, maximálně Československo a to přišpendlí ještě někam k jezeru Bajkal. Naopak všichni znají PRAGUE, ale aby si někdo tyhle dva pojmy dokázal spojit dohromady, to se mi tu ještě nestalo. Až do téhle příhody.

Story měla pokračování – v autobuse s náma na zadním sedadle jela Fialka. Tak jsem překřtil jednu paní, kterou jsme viděli už několikrát předtím a je zřejmě trochu máklá. Má vlasy obarvené na fialovo a vlastně i její zjev byl důvodem, proč jsme se rozhodli nevzít jeden z nabízených bytů – potkali jsme ji totiž motat se na chodbě onoho domu, kdy kromě na divno obarvených vlasů měla v kštici zamotaný ještě igelitový pytlíky stejný barvy. No, zkrátka, byli jsme tu čerství a neznalí. Teď už víme, že podobně výstřední je tu podstatná část obyvatelstva.

Fialku jsme do té doby potkali vícekrát, protože Victoria je vlastně taková větší vesnice, naposledy tedy já teď v autobuse. Ve chvíli kdy Fialka zaslechla PRAGUE, tak na polovinu autobusu zařvala “AJ LÁÁÁJK PRAGUE!!!!” V tu chvíli se konverzační struny naladili a ti dva a pár dalších si v další konverzaci, která byla o Praze a asi i o všem dalším, vystačili už skoro beze mě. Jen ve chvíli, kdy se dotkli hokejovýho tématu, tak jsem po pravdě odpověděl, koho považuju za nejlepšího českýho hokejistu – Jágra. S tím nesouhlasil úplně jiný člověk, který do debaty předtím zapojený vůbec nebyl a opravil mě, že nejlepší český hokejista všech dob je Dominik Hašek.

Tahle dávka nečekaných konverzačních příležitostí už na mě byla opravdu moc. Měl jsem pocit, že jestli se přidá i řidič, tak budu muset začít dýchat do papírovýho pytlíku, abych to všechno strávil. Naštěstí se přiblížila moje cílová zastávka – rozloučil jsem se tedy se všemi svými nově nabitými známostmi – polovinou cestujících v tomhle zvláštním autobusu a mazal vstříc domovu.

Po pravdě, tohle se mi ale na Kanadě líbí. Lidi jsou tu bezprostřední, k sobě navzájem tolerantní a ohleduplní. S těmi bezdomovci (polovinu z nich podezřívám, že jsou to vlastně hippies a posedávání / polehávání na ulicích mají jako svůj koníček) si tu rád popovídá skoro každý.

Další zážitek na podobné téma z dneška. Jeden chlapík dnes seděl na zemi na polštáři před bankou a něco háčkoval (háčkování, vyšívání a podobný aktivity tu opět provozuje každý druhý). V tom přišel člověk v obleku, sklonil se k němu, představili se, potřásli si rukama, kravaťák mu dal kafe ze Starbucksu a šel dál. Je hezký a hřejivý vědět, že podobný věci se v našem světě ještě pořád dějou.