Po dvou zpozdenych letadlech, jednom sezeni v exit row (bohuzel jen ten kratsi segment z Prahy 🙂 a celkem asi 20 hodinach na ceste jsme konecne dorazili do “Vanu”.

Fronta na pruchod pres celnika sla docela rychle, mily mlady klucina zminil prave probehly tenis mezi CR a Argentinou nebo Chile, ktery jsme asi vyhrali (jinak receno – na tomhle tematu jsme prilis plusovych bodu neuhrali…) a podivil se jen nad mym iranskym vizem v pase. Moje odpoved “it is nice country with very nice people” byla sice pravdiva, nicmene v kontextu situace mozna ne uplne nejlepe zvolena. Nastesti to proslo a sli jsme dal. Pak jsme si z toho delali srandu, ze kdyby zacal zkoumat vsechny arabsky psany viza a razitka v mem pase, tak jsme se mozna pres tu kanadskou hranicni caru opravdu nemuseli dostat. Nicmene prvni kontakt s mistnimi authorities byl pozitivni. Nasledovalo vyzvednuti bagaze a hupky supky za imigracnim urednikem, ktery na zaklade tzv. Invitation letter vystavuje pracovni povoleni.

Tady byla kratka fronticka 10 lidi, nicmene tempo odbavovani nekde na hranici pet az deset minut na jednoho cloveka. Stala tu zajimava smeska lidi. Lidi, kteri evidentne meli s Kanadou vetsi plany nez jen beznou turistickou navstevu. Nekteri tu byli uz jako schvaleni zadatele o permanent residency, jini meli tzv LMO, ktery jim umoznuje legalni pobyt a praci pro konkretniho zamestnavatele. Nekteri na sobe meli sari a tecku na cele, jini dlouhy bily habit a na hlave turban stejne barvy – odev typicky pro oblast Pakistanu a okolnich zemi. Filipinci se dali rozpoznat podle zabek na nohou. Spolecnym znakem vsech pak mizerna anglictina.

Kdyz tak premyslim nad osudem techto lidi, tak me mrazi. Klucina odnekud z dzungle nebo ze slumu vyslany do sveta za penize, ktere sesbirala patrne cela rozvetvena rodina a za praci, kterou mu dohodil jeho pra-bratranec z pateho kolene, ktereho nejspis ani nikdy nevidel. Ted tu stoji, pred imigracni urednici asijskeho puvodu, ktera resi nejakou nesrovnalost v jeho pracovnim povoleni, skenuje ho orlim pohledem a ceka odpoved na otazku, ktere klucina nejspis ani nerozumnel. Jo, zijeme si v te nasi ceske kotline plne strdi a mleka blaze a ani si to neuvedomujeme.

Kdyz jsem ale videl, ze vsechny tyhle pripady nakonec prosly, tak moje jistota, ze tady zadny problem nenastane, rostla. “Next!” zvolala nase oblibena drsne vyhlizejici asijska imigracni urednice s neprustrelnou vestu na tele a devitkou za pasem. S Martou jsme vyrazili kupredu. Podobne pohotove vyrazila urednice naucene fraze: “wherewouldyouliketoliveincanada? IN VICTORIA! haveyoueverbeenarrested? NO! doyouhaveenoughmoneytocoveryourstayincanada? YES!”

Cele to trvalo asi tricet vterin vcetne prispendleni pracovniho povoleni do pasu a byli jsme pryc 🙂